Autor: Ivan Oračko

Je rok 2026. Romové v České republice pracují, podnikají, vychovávají děti, studují, tvoří hudbu, sportují, působí v médiích i neziskových organizacích. Přesto může být jejich každodenní zkušenost výrazně odlišná od zkušenosti většinové společnosti.

Stačí hledat práci. Nebo byt. Poslat dítě do školy. Vstoupit do internetové diskuse.

Nejnovější dostupná data ukazují nepříjemný rozpor. Česko má strategie, dotační programy i desítky let zkušeností s integrací. V některých oblastech nastal posun. Současně však zůstávají problémy, které se opakují z generace na generaci.

💼 Pošlete životopis. A potom přijde ticho

Představme si mladého člověka, který dokončil školu a hledá první stabilní zaměstnání.

Má životopis, potřebnou kvalifikaci a chuť pracovat. Přesto může narazit na překážku, kterou žádný rekvalifikační kurz neodstraní – předsudek.

Podle nejnovějších dostupných údajů Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA) uvedlo v Česku 47 % sledovaných Romů zkušenost s diskriminací při hledání práce.

To je téměř každý druhý.

Neznamená to, že každý Rom je při hledání zaměstnání diskriminován. Znamená to však, že mezi lidmi zahrnutými do průzkumu jde o mimořádně rozšířenou zkušenost.

Vládní Zpráva o stavu romské menšiny v České republice za roky 2023 a 2024 zároveň odhadovala zaměstnanost Romů přibližně na 40 až 50 procent a upozorňovala na ještě složitější situaci romských žen.

Příčiny nejsou jednoduché. Roli hraje vzdělání, zadlužení, místo bydliště, dopravní dostupnost, sociální situace – ale také diskriminace.

A právě tady vzniká začarovaný kruh.

Bez práce je těžší získat dobré bydlení. Bez stabilního bydlení je složitější udržet zaměstnání. A prostředí, ve kterém vyrůstají děti, může následně ovlivnit jejich vzdělávací šance.

🏠 „Byt je už obsazený.“

Je to zkušenost, kterou část romských rodin dobře zná.

Na internetu se objeví pronájem. Zavoláte, byt je volný. Přijdete na prohlídku – a situace se náhle změní.

Podle FRA uvedlo 45 % dotazovaných Romů v Česku zkušenost s diskriminací při hledání bydlení.

Je zde ale i pozitivní zpráva. Ve srovnatelném předchozím šetření to bylo 65 %. Situace se tedy podle těchto dat zlepšila.

Jenže 45 procent stále rozhodně není číslo, nad kterým lze mávnout rukou.

FRA současně uvádí mimořádně vysokou míru přeplněného bydlení mezi sledovanými Romy v Česku – 81 %.

Ministerstvo práce a sociálních věcí upozorňuje také na bariéry v podobě vysokých kaucí, provizí, nedostatku dostupných obecních bytů a diskriminace na soukromém trhu.

Výsledkem může být bydlení na ubytovnách, nejisté nájemní vztahy nebo nekvalitní bydlení.

A potom přicházejí děti.

🎒 Dítě nastoupí do školy. Jeho startovní čára ale nemusí být stejná

Právě vzdělávání patří k nejcitlivějším částem příběhu.

Česká republika byla už v roce 2007 odsouzena Evropským soudem pro lidská práva v případu D. H. a ostatní proti České republice kvůli diskriminaci romských dětí ve vzdělávání.

Od rozsudku uplynulo téměř devatenáct let.

Člověk by očekával, že problém bude dávno minulostí.

Není.

Evropská komise ve svém Monitoru vzdělávání a odborné přípravy uvádí, že podle údajů vztahujících se k roku 2024 navštěvovalo 58 % romských dětí ve věku od 5 do 16 let školy, v nichž většinu žáků tvořili Romové.

A ještě v červnu 2026 Výbor ministrů Rady Evropy vyjadřoval vážné znepokojení nad přetrvávajícím nedostatkem pokroku při zajišťování rovného přístupu romských dětí ke vzdělávání.

To už není historie. To je současnost.

🧑‍🎓 Mladí lidé rozhodnou o tom, co bude dál

Jedno z nejvýraznějších čísel se týká právě mladé generace.

Podle dat FRA dosahuje mezi sledovanými mladými Romy v Česku podíl těch, kteří nejsou zaměstnaní ani se nevzdělávají či neprocházejí odbornou přípravou, 48 procent.

Téměř polovina.

Za procenty však nejsou kolonky v tabulce.

Je tam kluk, který odešel ze školy a neví, co dál. Dívka, která by chtěla pracovat, ale nemá potřebnou kvalifikaci. Mladý člověk vyrůstající v rodině, kde se řeší dluhy, bydlení a existenční problémy.

A vedle nich jsou další mladí Romové, kteří studují, podnikají, pracují a snaží se něco vybudovat.

Právě proto je nebezpečné mluvit o „Romech“ jako o jedné homogenní skupině.

Romové nejsou jeden sociální příběh.

👥 Rom neznamená sociálně vyloučený člověk

Tahle věta by měla zaznít nahlas.

Romství není sociální diagnóza.

V České republice žijí romští podnikatelé, řemeslníci, zaměstnanci, zdravotníci, studenti, umělci, sportovci, novináři, aktivisté i lidé působící ve veřejném životě.

Stejně jako v celé společnosti jsou mezi Romy lidé bohatí i chudí, vysokoškoláci i lidé se základním vzděláním, lidé úspěšní i lidé v těžké životní situaci.

Pokud se o Romech píše pouze v souvislosti s chudobou, kriminalitou a sociálně vyloučenými lokalitami, vzniká zkreslený obraz celé menšiny.

A tento obraz následně může podporovat předsudky, se kterými se Romové setkávají při hledání práce nebo bydlení.

Kruh se uzavírá.

📱 Předsudky se přesunuly také na internet

Nenávist vůči Romům dnes nemusí mít podobu nápisu na zdi.

Stačí otevřít sociální sítě.

Pod článkem o kriminalitě se objeví desítky komentářů. Pokud je pachatel Rom, jeho původ se může během několika minut stát hlavním tématem diskuse. Jednání jednotlivce se začne připisovat celé skupině.

Vládní zpráva o stavu romské menšiny upozorňuje na přetrvávající nenávistné projevy vůči Romům, zejména v internetovém prostředí.

Česká republika současně stále více používá pojem anticikanismus – specifickou formu rasismu a diskriminace namířenou proti Romům.

To je důležitý posun.

Problém totiž nelze řešit, pokud jej společnost neumí ani pojmenovat.

📈 Něco se ale skutečně mění

Bylo by nespravedlivé tvrdit, že se za poslední roky nestalo nic.

Česká republika má Strategii rovnosti, začlenění a participace Romů 2021–2030.

Dne 29. června 2026 vláda schválila informaci o jejím naplňování za rok 2025.

Od 1. července 2026 navíc platí nové vládní nařízení upravující poskytování dotací na podporu rovnosti, začlenění a participace Romů.

Podporovat lze mimo jiné vzdělávání, romskou kulturu, komunitní práci, emancipaci romských žen, participaci Romů, zlepšování vztahů mezi romskou menšinou a většinovou společností nebo boj proti anticikanismu.

Důležitá je rovněž připravovaná podpora romské inkluze a empowermentu v rámci Fondů EHP a Norska.

To všechno jsou nástroje.

Jenže nástroj sám o sobě život člověka nezmění.

Rozhodující bude, co se skutečně odehraje v ulicích českých měst, ve školních třídách, u pracovních pohovorů, na úřadech a při hledání bydlení.

🗣️ A kde jsou samotní Romové?

Možná největší změna posledních let není vidět v tabulkách.

Stále více se mluví o tom, že o Romech nemají rozhodovat pouze lidé, kteří s nimi profesně pracují.

Romové mají být přímo u rozhodování.

Ne pouze jako klienti sociálních služeb.

Ale jako odborníci, podnikatelé, novináři, zaměstnavatelé, členové poradních orgánů, komunální politici a zástupci organizací.

Participace není pozvánka na jednu konferenci a společná fotografie.

Skutečná participace znamená možnost ovlivnit rozhodnutí.

🇨🇿 Česko roku 2026 stojí před jednoduchou otázkou

Nejde o to, zda mají Romové dostat nějaká zvláštní práva.

Mají mít stejnou šanci využít práva, která už mají všichni.

Možnost získat práci podle schopností.

Pronajmout si byt bez toho, aby o výsledku rozhodovalo příjmení nebo barva pleti.

Poslat dítě do kvalitní školy.

Nebýt posuzován podle člověka, kterého nikdy v životě neviděl, jen proto, že oba patří ke stejné menšině.

A současně mít možnost být hrdý na vlastní kulturu, historii a identitu.

❤️ Za každým procentem je člověk

47 %. 45 %. 58 %. 81 %. 48 %.

Když je napíšeme vedle sebe, vypadají jako statistika.

Jenže každé z těch čísel představuje lidské zkušenosti.

Pracovní pohovor.

Prohlídku bytu.

První školní den dítěte.

Rozhodnutí mladého člověka, jestli bude pokračovat ve studiu.

A možná právě tady leží odpověď na otázku, jak se žije Romům v České republice v roce 2026.

Někomu dobře. Někomu velmi těžce. Stejně jako ostatním lidem. Rozdíl nastává ve chvíli, kdy se k běžným životním problémům přidá překážka jen proto, že je člověk Rom.

Česká republika už dnes ví, kde jsou největší problémy. Má data, strategie, instituce i evropskou podporu.

Teď bude rozhodující něco jiného.

Jestli se změna ze strategií a dokumentů dostane také do skutečného života.

„`