Autor: Ivan Oračko

Nenávist vůči romským dětem není pouze připomínkou temných kapitol evropských dějin. Podle vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Edity Stejskalové jde o problém, se kterým se romské děti setkávají i v současném Česku. Ve svém projevu na pietním shromáždění v Hodoníně u Kunštátu připomněla fyzické a slovní útoky na děti, rasismus ve veřejném prostoru i dlouhodobou segregaci romských žáků ve vzdělávání.

Stejskalová upozornila, že nenávist vůči romským dětem není uzavřenou kapitolou dějin, ale problémem, který se objevuje i dnes. Její slova zazněla na místě, které připomíná, kam až může vést rasová nenávist, systematické vylučování a zbavování lidí jejich důstojnosti.

Z Hodonína odjížděly celé romské rodiny do Osvětimi

Pietní shromáždění se uskutečnilo v Památníku holokaustu Romů a Sintů na Moravě v Hodoníně u Kunštátu. Připomnělo jeden z největších hromadných transportů romských mužů, žen a dětí z tohoto místa do nacistického koncentračního a vyhlazovacího komplexu Auschwitz-Birkenau.

Táborem v Hodoníně prošlo více než tisíc Romů. Vězněni zde byli muži, ženy i děti. Podmínky byly mimořádně tvrdé – zařízení bylo přeplněné, lidé byli vystaveni nedostatku potravin, nemocem, špatným hygienickým podmínkám a nucené práci.

V srpnu 1943 byla většina vězněných transportována přes Brno do Auschwitz II-Birkenau. Mnozí z nich holokaust nepřežili.

Nenávist vůči romským dětem: Stejskalová upozornila na útoky

Právě spojení historické zkušenosti se současností bylo jedním z nejsilnějších momentů projevu vládní zmocněnkyně. Stejskalová připomněla případy, kdy se romské děti staly terčem nenávistných projevů nebo fyzického násilí.

Jedním z nich byl případ skupiny romských dětí napadených v zámeckém parku v Lipníku nad Bečvou. Podle soudních rozhodnutí předcházely fyzickému napadení rasistické urážky. Některé děti byly udeřeny, sraženy na zem nebo kopány a utrpěly zranění.

Případ se následně řešil nejen trestně, ale také v souvislosti s odškodněním obětí. Významnou otázkou přitom bylo, že útok byl motivován právě etnickým původem napadených dětí.

Nenávist vůči romským dětem se přitom nemusí projevovat pouze fyzickým útokem. Může mít podobu urážek, zastrašování, předsudků, diskriminace nebo dlouhodobého vylučování.

Strach i ve veřejné dopravě

Dalším případem, který ukazuje, že se rasismus může dotýkat i dětí při zcela běžných činnostech, byl incident spojený s mladými romskými fotbalisty. ROMASAN se tomuto případu podrobně věnoval již dříve v článku Rasismus ve vlaku vůči romským dětem: fanoušci Baníku se předvedli jako hrdinové jen do chvíle, než jde o dospělé .

Skupina dětí z projektu Mongaguá podle svědectví čelila během cesty vlakem rasistickým urážkám a zastrašování ze strany části fotbalových fanoušků. Děti se podle jejich doprovodu snažily na sebe neupozorňovat a situace v nich vyvolala strach.

Incident odsoudili představitelé fotbalového prostředí i veřejné instituce. Případem se zabývala policie. Takové události ale zároveň ukazují, že veřejné odsouzení přichází často až poté, co děti samotné prožijí situaci, kterou by žádné dítě kvůli svému původu zažívat nemělo.

Právě podobné případy ukazují, že nenávist vůči romským dětem může zasáhnout i do běžných situací, jako je cesta vlakem, návštěva parku, sportovní aktivita nebo pobyt ve škole.

Nejde jen o fyzické násilí

Protiromské postoje se neprojevují pouze nadávkami nebo fyzickými útoky. Mohou mít také podobu dlouhodobých nerovností, předsudků a vylučování. Jednou z oblastí, kde se tento problém v České republice řeší desítky let, je vzdělávání.

Segregace romských dětí ve školách zůstává problémem

Česká republika se otázkou nerovného přístupu romských dětí ke vzdělávání zabývá dlouhodobě. V některých školách stále existuje výrazně vysoký podíl romských žáků, což odborníci a lidskoprávní instituce spojují s problémem segregovaného vzdělávání.

Zásadním milníkem byl rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z roku 2007 ve věci D. H. a ostatní proti České republice, ve kterém soud konstatoval diskriminaci romských dětí v přístupu ke vzdělání.

Od tohoto rozhodnutí uplynuly téměř dvě desetiletí, přesto se otázka segregace romských žáků stále pravidelně vrací do odborné i veřejné debaty.

Také v této oblasti se může nenávist vůči romským dětem projevovat méně nápadně – například předsudky, nižšími očekáváními, vylučováním nebo tím, že děti nemají stejné příležitosti jako jejich vrstevníci.

Česká vláda protiromský rasismus oficiálně pojmenovala

Česká vláda přijala pracovní definici protiromských postojů – anticikanismu. Ta nezahrnuje pouze otevřené projevy nenávisti nebo fyzické útoky, ale také šíření stereotypů, kolektivní obviňování Romů, projevy nenávisti na internetu nebo mechanismy vedoucí k segregaci a vylučování.

Samotné přijetí definice je důležitým krokem. Rozhodující však je, zda se podobné principy promítají také do každodenní praxe – ve školách, veřejném prostoru, institucích i při vyšetřování rasově motivovaných incidentů.

Žádné dítě by nemělo nést břemeno svého původu

Poselství projevu Edity Stejskalové lze shrnout jednoduše: romské dítě by nemělo svou identitu vnímat jako překážku, důvod ke strachu nebo něco, co musí před okolím skrývat.

Ochrana romských dětí před diskriminací proto nemůže skončit položením věnců na pietním místě nebo jednorázovým odsouzením konkrétního incidentu. Musí být součástí každodenního fungování společnosti.

Pokud chceme, aby se nenávist vůči romským dětem skutečně stala minulostí, nestačí pouze reagovat na jednotlivé útoky. Důležitá je také prevence, vzdělávání, důsledné řešení diskriminace a ochrana dětí v prostředí, kde vyrůstají.

Od připomínání minulosti k odpovědnosti současnosti

Pietní místa, jako je Hodonín u Kunštátu, mají mimořádný význam. Uchovávají paměť lidí, kteří byli pronásledováni a zabíjeni kvůli svému původu.

Současnost samozřejmě nelze jednoduše srovnávat s nacistickou genocidou. Česká republika je demokratickým právním státem a rasově motivované násilí je protiprávní, nikoli součástí státní politiky.

Historická zkušenost však připomíná, proč je nebezpečné přehlížet nenávist, dehumanizující výroky a systematické vylučování lidí jen proto, že se týkají menšiny.

Pokud jsou děti napadány kvůli svému původu, bojí se cestovat veřejnou dopravou nebo vyrůstají v prostředí dlouhodobě zatíženém segregací, nejde pouze o problém romské komunity.

Je to otázka fungování celé společnosti.

Nenávist vůči romským dětem nestačí pouze odsoudit

Česká republika má zákony proti diskriminaci, instituce zabývající se ochranou práv menšin i strategie zaměřené na rovné příležitosti. Přesto se některé situace opakují.

Jednou je místem park. Jindy vlak, škola nebo sociální síť. A pokaždé zůstává stejná otázka:

Kolik dalších případů musí přijít, než se ochrana romských dětí před rasismem stane samozřejmou součástí fungování státu, škol a celé společnosti?

Slova Edity Stejskalové z Hodonína u Kunštátu by proto neměla zůstat pouze součástí pietního projevu.

Nenávist vůči romským dětem není pouze kapitolou minulosti. A právě podle toho, jak dokážeme chránit děti dnes, se ukáže, zda jsme se z minulosti skutečně poučili.